Dobrodružný příběh z konce světa
Tento rok k nám do školy přibyla nová dívčina, Bára se jmenuje. Sice se mnou nechodí do třídy, ale padly jsme si do oka, jak se to tak říká. Příběh, který nyní čtete, je o tom, jak se Barča rozhodla jet se mnou k nám na Tři Studně a odtud že pojedeme spolu do Žďáru, už nevím proč:). Nutno podotknouti, že byla zima.
Tady na Třech Studních je zima vždy o trochu větší. Zatímco jinde něžně chumelí a sníh jen zřídka zakrývá trávu, u nás je vichřice a dvoumetrové závěje ( nekecám, kolikrát mám problém dostat se z domova, neboť ani moje nohy nejsou tak dlouhé. V zimě mi velice často ujíždí autobus, přestože mám zastávku necelých 60 m od domova). Tak tomu bylo i onen den. Nastoupily jsme v Novém Městě radostně na autobus, ani nesněžilo, bylo prostě hezky. Když jsme vystoupily na Studních z autobusu, vich nám doslova odfoukl úsměvy z tváří. Cestička k domovu, která byla ráno čerstvě prohrnutá teď vypadala, jakoby lopatu ještě nikdy neviděla.
Chvíli jsme u nás pobyly, popily jsme vínečko a tak dále a vydaly se z5 na bus do Žďáru. Čekaly jsme přibližně 15 minut( lehké zpožděníčko). Divím se, že řidič vůbec zastavil, protože jsme splývaly s okolím ( nebo s tou závějí za námi). Chvíli nám trvalo, než jsme se posadily, protože nám trochu zmrzly kalhoty ( jsem docela ráda, že se nezlomily, protože jsou to moje oblíbené), ale sotva se nám to podařilo, uvízly jsme v zácpě. Já vím, zní to asi divně :) Ale silnice byla hodně zamrzlá a autům se nedařilo jezdit do kopce, takže jsme zůstali stát v půli cesty. Možná to bylo tím vínem- napadlo nás, že to dojdeme pěšky, přecijen to bylo celou dobu z kopečka. A tak jsme hrdinsky vystoupily. Nikdy by mě nenapadlo, že by se po silnici dalo jezdit na zimních bruslích, ale na téhle by to šlo. Udělala jsem tři kroky od autobusu hodila jsem hubu. Ani jsem si toho nevšimla! Bára se otočila, protože slyšela tupou ránu začala se smát. Ležela jsem tam jak uzlíček neštěstí ( takovej šťastnej uzlíček, protože jsem se řepila). Koukla jsem napravo a co nevidím! Pomalu ale jistě na mě popojíždí auto ( teda mým směrem). Odněkud z vánice jsem slyšela :,, No, ještě tady zajeďte ženskou!" Trochu nám trvalo, než jsme se dohrabaly na vrcholek jediného kopce, který před námi byl, protože jsme valnou většinu času strávily chůzí na místě. Nicméně se nám to povedlo. Cestou dolů jsme sloužily jako informační služba. Auta zastavovala a lidé se ptali, co se děje. Někteří se prostě otočili a jeli z5. A tak jsme začaly stopovat. Nakonec nám zastavil pan starosta ze Tří Studní, tak jsme poklábosili.
Bylo docela fajn dostat se někam, kde bylo bezvětří a o tři stupně víc. Pak už se nic zvláštního nestalo. Snad jen to, že jsem ještě 2x poupadla, ale to bylo jistě jen vyčerpáním( docela mě mrzelo, že jsem si ráno sušila věci vyndané z pračky fénem, protože i tak byly sušší, než po tomto dni).
A od té doby Barča říká, že bydlím na konci světa ( no co, někdo tu bydlet musí)- možná to je důvod, proč tu od té doby ještě nebyla :-D
Aňulka
soustředění(psáno cca před třemi i více lety, děkuji za pochopení :-D )
no to bylo tak....
jednou kdysi dávno.... no vlastně před rokem, když jsem ještě byla ve žďárskýjm týmu jsme jeli na soustředění... a trenér nám řekl že tam s náma budou nějaký ještě cyklisti, tak jsme mysleli že to budou nějaký staříci... a ono ne! postěstilo se nám a byly to docela hezcí kluci... teda 2 tam byly fakt pěkný.... a tak já( Anička) a kámočka Aneta jsme se s nima jednou domluvili, že v noci přijdem...
Nastala hodina H.Všechno sme měly promyšlený... dokonale!(teda alespoň se nám to dokonalý zdálo), peřiny sme načechraly aby to vypadalo jakože v nich někdo leží, kdyby nastala nouze a přišel trenér (Anetin tatík) kontrolovat postele... to byla ale blbost!...pak jsme se snažily plížit chodbou, ale to taky dost dobře nešlo, protože byly úplně všude fotobuňky.... no když jsme konečně vyšly ven( kde se rozsvítila fotobuňka přímo pod oknem trenéra), celý šťastný jsme letěly k chatce.No teda běžely sme z takovýho malýho kopečíčku, ale mě to prostě z nějakého důvodu uklouzlo a tak sem sebou švihla.Konečně sme obě celé od bláta dorazily do chatky číslo 10... s holkama sme měly domluvený, že kdyby se něco dělo ať prozvoní!... hm nota sme si v tý chatce asi tak 1 minutku poseděly a začal zvonit mobil.... škubly sme sebou a začaly zdrahat spátky... obě od bláta jsme vyběhly ze záchodů a koho nepotkáme na schodech? no pana trenéra! a teď to začalo ,,kde ste byly?!"... ,, na záchodě"( no teda vypadalo jako by sme byly při nejmenším V ZÁCHODĚ, ale to byl detail)....,,vážně?! v tomhle oblečení?!"..... no ještě chvíli jsme neůstupně tvrdily že jsme byly opravdu na záchodě, ale nakonec jsme se musely přiznat... no oznámil nám, že jedeme domů... obě sme nasraně začaly v 1 hodinu v noci balit věci a budit všechny kolem... nakonec jsme dotali asi 2hodinové kázání( dostaly jsme se až k těhotenství)...
No domů jsme nejeli, ale zato jsme měly speciální rozcvičky navíc, když ostatní běhali 1500m tak my 3000m... ale nějak nás to v tu chvílí neštvalo... do teď z toho máme zážitek ... a navíc, ty kluci stáli za to:)
